Život v korporátu I: Pohovor

25 dnů dovolené, stravenky a hrazení všeho možného pojištění je pro nás obyčejné lidi často lákavou vstupenkou do světa korporátu. 

Tedy kromě toho, že vlastně nic výjimečného neumíme a nebo se (naprosto oprávněně) bojíme finančních nejistot života živnostníků. Když nás k tomu ještě firma začne lákat na poukázky do fitness centra, začneme si ještě před nástupem do práce myslet, že zaměstnavateli na nás bude záležet. Co na tom, že do posilovny jsme naposledy páchli před 10 lety a za ty poukázky bychom si nejradši koupili pakl brambůrek k televizi. Štíhlí usměvaví perspektivní lidé z pečlivě spravovaných webových stránek společnosti, představující ideální verzi nás sebe samotných, jsou posledním impulzem k zaslání životopisu.

Na pohovor dorazíme o patnáct minut dříve, takto se to přece sluší. Sekretářka nás s přibližně stejně strojeným úsměvem, jako když jí přijede tchýně na návštěvu, usadí na koženém křesle tak, abychom měli co nejlepší výhled na vitrínu s vystavenými cenami společnosti, zahrnující sousloví jako "best employer" nebo "employer of the year". Vše okolo je pečlivě uklizené, nikde se nic neválí a my si se svým tři dny starým odloupávajícím se lakem na nehtech a náplastmi oblepenými palci v lodičkách začínáme připadat trochu zanedbaně. Ale čert to vem, toho si nikdo nevšimne.

Za několik minut, přesně podle pokynů v Příručce moderního manažera, si nás vyzvedne vedoucí oddělení a usadí do strohé, ale moderně vybavené zasedačky. Dáte si něco k pití? zeptá se ze zdvořilosti a přestože bychom se rádi nakopli kvalitním espressem, pro jistotu požádáme jen o vodu. To ať nejsme za hamouny. No a pak už se jen klasicky snažíme toho pána naproti nám přesvědčit o tom, že už od malička bylo naším snem sedět nejméně osm hodin denně v kancelář tři krát tři metry a hledět do nic neříkajících tabulek.

Kde se vidíte za pět let? zazní obligátní otázka. Nebuďme naivní, většina ženských kolem třicítky se za pět let vidí na mateřský a pokud možno bez trvalých následků korporátního stresu. Případně by se ráda profesně dostala někam, kde jí bude každodenní pracovní úsilí konečně dávat smysl. Protože se ale složenky sami od sebe jen tak nezaplatí, rozhodneme se svoji verzi profesní budoucnosti upravit na přijatelné ráda bych i nadále rozvíjela svoje dovednosti a neustále se zlepšovala v oblasti, která bude souviset s mojí pozicí. Tím dáme najevo, že se nechceme někam na deset let zašít, ale zároveň bychom si samozřejmě nikdy nedovolili vyštípat svého šéfa z jeho teplého místečka. Spokojený úsměv na tváři budoucího nadřízeného nám dá naději, že už brzy budeme v ruce držet firemní permanentku do fitka. Teď už jen klasická otázka K jakému zvířeti byste se přirovnala, o jejíž záludnosti jsou přesvědčeni snad všichni HR manažeři světa, a máme to v kapse.