Příběhy kolem nás

Už jste někdy slyšeli frázi „každá věc má svůj příběh“? Já ji mám moc ráda, protože na ní asi přeci jen něco bude...

Klidně by tak mohl začínat nějaký hollywoodský film. Muž uvidí na zastávce povalující se dejme tomu prstýnek, zvedne ho ze země a všimne si na vnitřní straně vyškrábaného nápisu P+S 14. 4. 2018. Díky tomuto kódu se mu podaří o původní majitelce postupně získávat stále více informací, které jsou překvapivější, než si dokázal představit. Příběh začíná…

V reálném životě by se tohle nejspíše jen tak nestalo, ale z nějakého důvodu si rádi spojujeme věci s příběhy. Možná to někomu bude připadat směšné, ale za pohozeným cigaretovým nedopalkem nevidím jen smetí, ale i třeba náhodnou známost dvou cizích lidí, kteří se při čekání na rozjezd dali do řeči, za opuštěnou botou se může skrývat bouřlivý rozchod nebo nezapomenutelná party. Každý předmět pro mě znamená nějaký příběh, ať už veselý, smutný, nudný, šílený nebo docela úplně obyčejný. A určitě v tom nejsem sama: Když to přeženu, tak i archeologové si na základě dobových nálezů “domýšlí” příběhy svých předchůdců.

Pamatuju si, že ještě jako mladá holka, když jsem den co den, tehdy ještě bez všech těch smartphonů a jiných vymožeností, čekala na autobus a v rukou žmoulala upocené drobné, dumala jsem nad tím, kdo všechno je od toho roku 93, který je na na nich vyražený, měl u sebe, a co v té době prožíval nebo na co je použil. Tohle zamyšlení s sebou ale zároveň přináší zvláštní pocit pomíjivosti života. Původní “majitel” už třeba ani nežije, za pár desítek let tu už nebudu já, ale mince budou kolovat pořád dál a dál. 

A co by tedy měl člověk udělat, aby kousek z něho na zemi zůstal na památku? Možná dát šanci dalšímu životu, mít děti? Cokoliv tvořit? A pokud zrovna děti nechcete nebo nemůžete mít a zároveň zrovna nejste tvůrčí typ, třeba postačí chovat se tak, abyste ovlivnili někoho, od koho byste to třeba nikdy nečekali. Třeba jako já, když jsem se v nemocnici seznámila se starší dámou. Nikdy jsme si na sebe nevyměnily čísla, ani už nevím jak se jmenovala, ale na její příběh i osobnost nezapomenu. Pohoda a klid, která z ní vyzařovala a zároveň velmi aktivní způsob života, možná aktivnější, než vedu já sama, mi daly spoustu inspirace. A proto už budu mít navždycky spojené nemocniční lůžko ne s bolestivou operací, ale s touto paní.

A jak tak teď sedím na lavičce a píšu tyto řádky, pozoruju děti nesoucí svoje hračky a přemýšlím, jaký další příběh se asi bude odvíjet. Každý nový je totiž originál.