Helsinki, moje láska

Po všech těch letních dovolených v teplých krajinách nastal čas začít opět obdivovat krásy Severu...

Hlavní město Finska Helsinki jsem za svůj život navštívila dvakrát, což považuji za úspěch, vzhledem k tomu, že jsem zatím ještě nevytáhla paty z Evropy. Poprvé se mi tohle město podařilo navštívit v březnu 2015, kdy jsme se tam vydali s přítelem cíleně, podruhé tomu bylo shodou okolností o rok později opět v březnu, kdy Helsinki představovaly naši cílovou destinaci po cestě lodí ze Stockholmu.

Důvod, proč jsme si pro naši první cestu vybrali zrovna Helsinki, není zrovna nejprozaičtější. Jednoduše jsme hledali levné lety z Prahy kamkoli a Helsinki nám padly do oka, protože jsme do té doby žádnou skandinávskou zemi nenavštívili. O Finsku jsem toho moc nevěděla (pokud nepočítám znalost písniček kapel Lordi, HIM a Rasmus z mých teenagerských let), o to více jsem se ale těšila.

Po přílety směřovaly naše první kroky k nejznámější památce Helsinek, katedrále Tuomiokirkko (názvy památek jsem si samozřejmě hravě zapamatovala, vůbec jsem je nemusela znovu googlit:)) ). Více než kostel samotný nás zaujaly obrovské schody, které k němu vedly a díky kterým se nám naskytl krásný výhled.

Poté jsme hned pokračovali na Market Square (finsky Kauppatori), které leží přímo u moře. Jak jsem si tehdy poznamenala do deníku: „Tak krásný pohled se mi už dlouho nenaskytl. Vítr ve vlasech, nedaleko kotvící lodě a finská verze London Eye v pozadí.“ Co mě ale dost překvapilo, že nikde ani stopa po turistech a vůbec po lidech! Ano, sice se třesu ještě teď, když si na tu zimu vzpomenu, ale Finové snad musí být zvyklí, ne? :)  To jsem ale ještě netušila, že se sem za rok vrátíme a teprve pochopíme, co znamená mrznout...

Hned jak jsme se dostatečně pokochali atmosférou, rozhodli jsme se vydat lodí na nedaleký ostrov Suomenlinna. Jelikož na rozdíl od létání nemám při plavení se lodí pocit, že zemřu při strašlivé nehodě, mohli jsme směle vyrazit. Ani ne za patnáct minut jsme se dostali do cíle za stejnou cenu, jakou bychom zaplatili za klasickou městskou dopravu. 

Na ostrově se pro nás zastavil čas. Domy, které vypadaly, jako by se jejich obyvatelé museli narychlo odstěhovat, dlouhé cesty podél ostrova, kde sotva zahlédnete turistu, ale především nádherná příroda – no prostě okamžiky, na které se nezapomíná.

Po návratu zpět do centra jsem si pořídila knihu od Stiega Larssona ve švédštině. Švédština je mimo jiné ve Finsku druhým úředním jazykem (to abyste si z článku aspoň něco odnesli :) ). Sice už švédsky moc neumím, ale jednou se znovu naučím, pak si knihu přečtu a budu se cítit jako král světa:)

Další zastávkou v našem plánu byl kostel ve skále, pro zájemce o kurzy finštiny Temppeliaukion kirkko. K této zajímavé stavbě jsme bohužel dorazili už úplně vyčerpaní, takže jsme ocenili především možnost vnitřního posezení. Ale teď vážně: Ačkoli se kostel nenachází v úplném centru, určitě se vyplatí se k němu vydat, ať už po našem vzoru v rámci úspor pěšky, nebo městskou dopravou.

A když už mluvím o památkách vzdálených kousek od centra, nesmím zapomenout na Sibelius monument (Sibelius-monumentii), socha věnovaná finskému skladateli Jeanu Sibeliovi. 

Těsně před odjezdem jsme ještě zavítali do Design museum, a pak už hurá domů. Na letišti mi přítel koupil oblíbené chipsy, které měly zmírnit můj strach před letem. Poslední zápis z mého deníku zní: „Teď už sedím na palubě letadla a modlím se, abychom v pořádku přistáli a já se mohla do Helsinek znovu vrátit.“ Teď už můžu s klidem v duši říct, že toto přání se mi splnilo, ale o tom až příště...:)